O otevřenosti církve, aneb církev jako tělo Toho, kdo přišel spasit celý svět.
(Semonice, 24. listopadu 2001)

Preambule

Na začátku bych chtěl říct, že moje přednáška není hotové řešení ani politický program. To je jenom podnět k diskusi, pokud možné nejenom tady, ale také ve sborech. Na začátku se také omlouvám za svou češtinu, kterou budete muset poslouchat dost dlouho!

Úvod

Budu dnes mluvit o tom, jak církev může být otevřena. I když budu dávat jen málo konkrétních příkladů (aby přednáška netrvala hodiny), mluvím na základě svých zkušeností ze Švýcarska v Evangelické reformované církvi vaudského kantonu (u Ženevského jezera). Tamta církev se nejvíc liší od Českobratrské církve evangelické právě svou otevřeností, která souvisí s tím, že to je statní církev, která musí sloužit celému obyvatelstvu tamtoho kraje.

Sám jsem přesvědčen, že otevřenost je dobrá a nutná. Ale jsem si také vědom, že sama nestačí. Jinak už nezbývá nic, co může být otevřené. O tomto úskalí jsem se mohl také přesvědčit ve Švýcarsku, když mi už nebylo jasné, zda tamta církev má ještě nějakou identitu kromě své otevřenosti.

Nepovažuji tedy Evangelickou reformovanou církev vaudského kantonu za církev dokonalou, která by měla sloužit všem jako vzor. Zdá se mi však, že to je dobrá protiváha důrazu Českobratrské církve evangelické na vlastní identitě.

Musím však říct, že vidím také tento důraz na vlastní identitě jako zajímavou protiváhu příliš velké otevřenosti, se kterou jsem se setkal v Švýcarsku.

Máme samozřejmě pracovat na zlepšeni své církve. Ale musíme být si přitom vědomí, že nikdy nedosáhneme dokonalosti, což není na druhé straně tak vážný problém, jelikož Boží Duch není uzavřen v církvi, ale vane, kam chce.

Teologický základ otevřenosti

Otevřenost církve je záležitost hlubší než se to často myslí. Vždyť často se přistupuje k této problematice z důvodů čistě pragmatických. Zjišťuje se, že církev pomalu odumírá, že čím dál méně lidí chodí na bohoslužbu, a proto svět vypadá jako jediné východisko z této špatné situace, jediný způsob, jak získat nějaké peníze, jediný způsob, jak zapojit nějakým způsobem nové lidi do církve. Proto faráři, ale také farníci, kteří zoufají nad svým sborem, se obracejí k světu: protože situace v církvi je příliš špatná, protože církev už nemá dost síly, aby přežila sama.

Můžeme mít určité pastorační pochopení pro takový přístup. Ale na druhé straně mi připadá tento důvod nedostačující, abychom angažovali celou církev do otevřenosti vůči světu. Církev nevznikla totiž z lidského popudu. Vznikla na základě Božího poslání. A proto se musíme vždycky dívat na život církve z hlediska tohoto poslání, a proto ptát se, zda je plní, když se otevírá světu, nebo dokonce, zda toto poslání samo nevyžaduje, aby se otevřela světu.

Proto musíme nejprve odpovědět na otázku: "Co je poslání církve? Co je její duchovní podstata?"

V Českobratrské církvi evangelické se často setkáváme s pohledem na církev jako lid Boží. Tento pohled má silné kořeny v Starém Zákoně: chápe církev jako následovníka lidu Izraele. Církev by byla tedy hlavně lid vyvolený, nad druhými lidmi.

A jak se málo hledá smysl tohoto vyvolení, jak se o tom málo přemýšlí, vidí se to hlavně jako výsada a nikoli jako poslání. Důležité je být v této elitě, kterou je církev.

Nelze se pak bránit pohrdavému pohledu na ty, kteří jsou mimo. Proto se hodně zdůrazňují protiklady, které potvrzují tuto vyšší hodnotu. Mluví se o církvi proti světu, o věřících proti nevěřícím, o aktivních členech proti méně aktivním, a evangelících proti katolíkům. Církev chápe sebe jako jednotnou rodinu, nezačleněnou jako takovou do společnosti. Vždyť svět je špatný, jelikož neuznává zásluhy církve.

Samozřejmě, to je karikatura. Situace v církvi je mnohem složitější. Ale musím také říct, že jsem se skutečně často setkal u našich členů s takovým pohledem na církev, a zahlédl jsem to také u řady kazatelů.

Lze však podotknout, že skutečným následovníkem lidu Izraele podle Nového Zákona není tolik církev, ale spíš sám Kristus. Je to dobře vidět v epizodě pokušení na poušti, kde Kristus odolává pokušením, kterým podlehl Izrael. Kristus je také ten, kdo splnil Zákon.

Jestli je pak církev vyvolena jako Boží lid, tak jen v Kristu, díky jeho zásluhám. Proto nemůžeme opakovat starozákonní model a jenom říct místo Izraele církev a místo Hospodina Kristus. Vždyť vztahy mezi Kristem a církví nejsou tak frontální. Jsou složitější, možná i jemnější.

Ano, v Novém Zákoně není Kristus jenom protějšek církve, i když se setkáváme také s tímto pohledem, například v druhém listu Korintským, kde apoštol Pavel píše: "Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu" (2 Kor 11, 2).

Ale v Novém Zákoně se mluví také o Kristu jako o základu církve. Církev je tedy jakoby prodloužení Krista. O tom píše Pavel v Prvním listu Korintskýrn. Tam čteme: "Vy jste tělo Kristovo" (1Kor 12, 27). To jsou jenom pár slov, ale mohou nám pomoci pochopit duchovní základ otevřenosti církve světu. Vždyť tento pohled na církev poukazuje na jedno ze základních tajemství křesťanské víry, na vtělení Kristovo. V Kristu přišel Bůh do světa, do lidského těla. Tím se změnilo něco ve vztahu Boha ke světu, ale také ve vztahu světa k Bohu. Vždyť my křesťané nevěříme v Boha, který by byl nad skutečností, jako byl Hospodin ve Starém Zákoně. Věříme v Boha, který byl uvnitř skutečností, uvnitř světa, uvnitř lidského těla. Věříme v Boha, který se stal přiměřeným naší míře.

Ano, Kristus měl tělo. Poznal na vlastní kůži hlad, žízeň, únavu. A můžeme si představit, že poznal také nemoc, bolest, ba i sexuální vzrušení. Ano, Kristus byl jedním z nás, byl také člověkem. To pak znamená, že spása Boží se neodehrává daleko, někde v nebesích. Spása se odehrává naopak přímo v lidském těle, v tomto světě.

A právě toto tajemství varuje církev před tím, aby pohrdala světem nebo tělem. Bez těla by nebylo spasení. Tohle se musí opakovat proti názoru, že spasení by bylo něco úplně cizího, co by spadlo s nebes: spasení je naopak osvícení lidského těla, prohloubení lidského života v těle.

Ale musíme se také varovat před špatným výkladem Kristova vtělení. Nejde tu o schválení člověka. Smysl vtělení není: "Pryč s tímto božstvím. Jdeme k lidem: tam to mají lepší!" Vtělení není oslava lidstva, které by bylo dokonalé. Vždyť ten, kdo se vtělil, je a zůstává Bůh. A vtělil se, protože chtěl člověka spasit z hříchu. Vtělení znamená tedy, že spasení se odehrává v lidském těle, a nikoli v nebesích. Což znamená také, že lidstvo, jaké je, potřebuje spasení. Ano, lidství je poznamenané hříchem a není samo dobré. Proto Kristus přišel: nikoli jen ze zdvořilosti, ale protože lidstvo to potřebovalo, aby znovu našlo směr svého poslání. To, že Kristus se vtělil do člověka, neznamená, že člověk by byl Bůh, jak někteří to tvrdí. To znamená, že spasení není člověku cizí, že nedělá z něho něco jiného, nějakého anděla. Naopak, spasení dělá z člověka hříšného člověka spaseného, to znamená člověka, který je konečně v souladu s tím, co Bůh měl v plánu, když ho stvořil.

V této souvislosti chápu slova apoštola Pavla: "Vy jste tělo Kristovo!" Ano, církev je podobenství tohoto vtělení Kristova. To je lidské tělo, které Duch Kristův přepracovává a připravuje pro království Boží. Církev není tedy něco vzdušného, nadzemského. To je naopak realita tělesná. A o to jde v církvi: o toto tělo. Protože se v něm, a nikde jinde, hraje o spasení.

Proto církev musí být otevřena: aby toto tělo bylo co nejúplnější, aby celé lidství bylo v ni zastoupeno a mohlo dojít své plnosti, která je také plností Božího spasení. Ano, církev musí přinést Bohu všechno, co je lidské, jako v přímluvě, aby to spasil. To je její poslání: nikoli sama spasit svět, jak by to často chtěla, nýbrž připravit svět na jeho spasení, otevřít svět Božímu spasení.

Proto církev má být otevřena: protože Kristus přišel spasit svět, celý svět. Nic z toho, co je lidské, není mimo jeho milost. Tu se hraje spása, a proto tu musí také být církev. Jinak, bez člověka, bez lidství, nemůže být spasení. Ano, Evangelium je dobrá zpráva o spasení lidstva, které je dosud poznamenána hříchem, a proto nemůže být zvěstován daleko od tohoto lidstva.

Vtělení při bohoslužbách

Církev je tedy místo, kde lidství se setkává s Duchem Božím, kde se otevírá Bohu, aby se stal lidštějším, aby dosáhlo své hloubky, své plnosti. Tato postata církve není však Bohem zaručena. To je poslání, které dostala od Boha a které plní podle svých sil. Proto musí pořád na tomto poslání pracovat. Důležitou roli hrají přitom bohoslužby, jelikož to je místo, kde setkání s Bohem je nejjasnější.

Půda pro setkání s Bohem se však nepřipravuje tím, že by se nechal lidský život stranou, jak někteří si myslí. Důležité je naopak, abychom vystavili své lidství Bohu, jelikož Bůh přišel spasit lidi, přišel nám pomoci být plně lidmi. Bohoslužby nejsou tedy místo, kde člověk by měl dát stranou své tělo a svůj každodenní život, aby se mohl pak setkat s Bohem. Musí naopak vzít s sebou do kostela celý svůj život, jelikož ten život je právě adresátem Boží milosti, stejně jak byl stvořen Bohem. Bohoslužby se neomezují na Boha. Bůh je nepotřebuje, aby existoval. Při bohoslužbách jde tedy o něco jiného: o setkání Boha s člověkem, vždyť Bůh se rozhodl pomoci člověku být plně člověkem, což je důvod, proč založil církev.

Evangelium se vztahuje tedy k celému člověku, z čehož vyplývají různé důsledky pro zvěstování při bohoslužbě. Například, že i smysly by měly vnímat něco z té dobré zprávy.

Máme tedy zvěstovat Evangelium i očím. Vzhled našich kostelů a modliteben je důležitější než si to myslíme. Musíme z toho dělat svědectví o spasení. Barvy něco říkají (například se mluví o teplých nebo studených barvách, ale to je ještě složitější). I materiál, který byl použit (kámen nebo dřevo znamenají něco jiného než umělá hmota nebo kov). A musíme zvlášť dbát na hru mezi světlem a tmou (kde je ten Bůh, který je světlo, když se uspokojíme se slabým zimní denním světlem?).

Máme zvěstovat Evangelium i uším. Vytvořit zvukové ovzduší, které by bylo pro sluch podobenstvím Božího spasení. Musíme pracovat na hudbě, ale také na fonické izolaci, která by chránila před agresivním rámusem ulic, na kvalitě mikrofonů (které by neměly pískat), i na tichu.

Musíme zvěstovat Evangelium i hmatu. Dbát například, aby byla v kostele teplota vhodná pro člověka a nejenom pro tučňáka. Dbát také, aby sezení bylo příjemné a ne příliš bolestné.

Musíme zvěstovat Evangelium i čichu. Smrad plísní se jen málo podobá vůni nebeského království.

A musíme zvěstovat Evangelium i chuti. Víno při večeři Páně má vyvolat radost a ne znechucení. A musíme používat chléb nejenom jako znamení, ale také jako potravy, proto se nemáme bát dát trochu víc. Nesmíme zapomenout, že Večeře Páně je hlavně večeře.

Ano, Evangelium není nějaká informace na víc, slova do větru. To je poselství, které má proměnit celého člověka. Proto musíme dbát, aby i smysly to vnímaly.

I emoce, city, patří k lidství a mají své místo v našich bohoslužbách.

Samozřejmě nesmíme zapomenout, že lidství má své místo při bohoslužbách, aby se otevřelo Bohu, a nikoli protože by samo bylo božské. Musíme se proto vyhnout úskalím, na která narážejí často evangelikální církve, které se utápějí ve svých vlastních emocích, co je odlučuje od Boha, i když jim to také zajišťuje určitý úspěch.

Na druhé straně si musíme také připomenout, že emoce nejsou jako takové špatné. Jsou hlavně lidské. A proto mohou sloužit jak k dobrému, tak i ke špatnému. Proto mají své místo ve zbožnosti, jak můžeme zjistit při čtení Bible. Když čteme Žalmy, setkáváme se nejenom s radostí, ale také s hněvem, se smutkem i se strachem, tedy s emocemi, na které se obvykle díváme nepříznivě. Důležité není však, jak my se díváme na tyto emoce. Důležité je, že jsou otevřeny Bohu, jelikož jsou v modlitbě, jejímž je adresátem. I my bychom si měli brát příklad ze starozákonních textů (Žalmy, Jób, Pláč, ale také Píseň písní) a dát emoce i lyričnost do svých modliteb. Dát však skutečně emoce a nejenom rozbor svých emoci: říct nikoli: "Cítíme určitý strach", nýbrž "Pomoc!" Jen takhle budou emoce, které jsou důležitou částí našeho lidství, v kontaktu s Bohem, otevřeny jeho spasení.

Proto bychom si měli také dát pozor při výběru písniček, aby hudba nezmrazila emoce textu, jak to je často například v ženevských Žalmech, které už neumíme zpívat, ani to nezdůraznila příliš kýčovitě jako v písničkách pietistických anebo charismatických.

Lépe pochopíme místo emocí při bohoslužbách, až si uvědomíme, že život, který Bůh stvořil a přeje lidem, není stav blaženosti, nýbrž dynamika, pohyb, změna.

Ano, měli bychom také pracovat na rytmu bohoslužby: některé části by měli proběhnout pomaleji než druhé podle svého zaměření: člověk potřebuje například čas, aby si mohl osvojit slova pokání, zatímco musí být naopak strhnut radostí chvály.

Také by mohly být části soustředěny na intimnosti, kdy se člověk musí vyrovnat s nějakým poselstvím (dát například ticho po kázání), a další části soustředěny na společenství jako například vyznání víry nebo přímluvná modlitba. To znamená také, že je třeba víc pracovat s tichem i hrát víc se sezením i stáním.

Dynamika může také spočívat v tom, že další lidé kromě faráře mluví. A také, že se může mluvit nejenom od stolu Páně a z kazatelny, ale také z kruchty anebo ze shromáždění. Což lze zvlášť dobře uplatnit při bohoslužbě, připravené se skupinou laiků.

Můžeme také vyzvat někdy své členy, aby seděli jinde než obvykle, anebo sestavit židle ve sborové místnosti způsobem originálním. Příliš často si představujeme život z víry jako dokonalou neměnnost. Zatímco život je naopak neustálý pohyb. I život v království Božím.

K dynamice patří také gesta. My známe hlavně dvě pozice těla (vstoje anebo vsedě), kolo při večeři Páně a někdy pozdrav pokoje. Což je celkem málo. Mohli bychom nabídnout jiné pozice při bohoslužbě, například vsedě na zemi, na nějakém koberci, pro děti, mládež i jiné, anebo v kleče při modlitbě (což doporučil i Kalvin!).

Můžeme se také držet za ruku při modlitbě Páně. Také by bylo možné mít pravou ruku na ramenu svého souseda při požehnání, aby se tak zdůraznilo, že každý by měl být zdrojem požehnání pro svého bližního.

Ve Švýcarsku se už několik let vášnivě diskutuje o bohoslužbě pro unavené a přetížené, kde ti, kteří to chtějí, dostávají pomazání olejem a vkládání rukou. Na jedné straně je riziko, že by to člověk přijal jako magická gesta, ale na druhé straně slova nemohou tak konkrétně vyjádřit péči i ochranu, které člověk, který se cítí vyloučen ze společnosti, zvlášť potřebuje.

Lze ještě připomenout, že Kristus řekl, že si máme navzájem umývat nohy, z čehož jsme nedělali svátost. Vždyť se bojíme žít společenstvím sboru na tak konkrétní úrovni, což je přece úroveň, na které pracuje Duch Boží.

Lidský život se však neomezuje na smysly, city a pohyby. To je také sled událostí víc či méně důležitých na veřejné i na soukromé úrovni, například narození dítěte, stěhování, ale také olympijské hry nebo volby. O tom se někdy mluví při kázání. Ale jen málokdy se to stává součástí liturgie. Už jsem mluvil o těch švýcarských bohoslužbách pro unavené a přetížené. To je příležitost, aby lidé přinesli své problémy, svou tíseň, své zoufalství před Boha, aby s tím něco dělal. Musí si však nejprve uvědomit, že Bůh není nějaký náročný šéf, který žádá od lidí dokonalost, ale milující otec, před kterým člověk může přiznat svou slabost. Což není jasné pro mnoho lidí. Ale měli bychom také dělat místo ve svých bohoslužbách pro radosti světské (slavnost v obci, sportovní událost). Vždyť Bůh stvořil také člověka k těmto prostým radostem. Život před Bohem může být také veselý a lehký. To by mělo být někdy vidět při bohoslužbách.

K tomu všemu je jedna důležitá podmínka: abychom se přestali stydět před Bohem a před svými bratry a sestrami za to, že nejsme čistí duchové, ale že jsme lidé se smysly, s city, se složitým životem i se slabostmi. A k tomu máme ještě daleko.

Vtělení do společnosti

Bohoslužby však nestačí, abychom přinesli před Boha celý lidský život. Jejich adresátem je společenství aktivních členů církve. A proto se jen těžko týkají lidí málo angažovaných anebo neangažovaných, kteří tvoří přece velkou většinu nejenom národa, ale i církve. A jelikož to je veřejná akce, nehodí se k zpracování osobních otázek.

To znamená, že musíme dbát i na opačný pohyb: nejenom přinést před Boha celý lidský život, ale také otevřít tento život Bohu, číst jej v světle Evangelia. Církev musí proto vyjít ze svých kostelů, aby pomohla lidem pochopit hloubku svého života, tu hloubku, o kterou jde v Evangeliu.

Kristus přišel spasit každého, přišel spasit celý svět. Proto polem působnosti církve by měl být celý tento svět. Tam by měla být znamení spásy a poukazovat na to, jak může být život proměněn, aby lépe odpovídal plánu Božímu. Měla by však proto nejprve pozorovat život, aby lépe pochopila, co je v sázce. A vzdát se prázdných zbožných frází, které zůstávají mimo skutečnost.

Církev by měla brát vážně profánnost světa: totiž, že svět stojí před chrámem (co. je smysl přídavného jména "profánní"), a že lze doufat, že jednou vstoupí do něho.

I soukromý život lidí je tedy záležitostí církve. Avšak jinak než mnozí si myslí. Nemá totiž kárat ty, kteří se nechovají vzorně, ale pomoci lidem vidět smysl Evangelia pro jejich život. Důležité je, aby lidé pochopili, že nejenom církev, ale také Bůh, chápe jejich radosti, smutky i otázky. Proto nemáme pohrdat radostí mladých rodičů anebo novomanželů. Máme naopak prohloubit s nimi tuto radost, která je vztahem k Bohu, jelikož při narození se odehrává tajemství Boží tvůrčí moci a láska je plamen Hospodinův. Tohle by mělo znít i při křtu a svatbě. A můžeme také to připomenout posláním přání.

Také nemáme vidět smutek při rozloučení jako projev slabé víry, ale jako chápání vážnosti smrti. Proto bychom měli projevit svou soustrast pozůstalým, i když nežádali církevní rozloučení.

Měli bychom být také pozorní na změny pracoviště nebo bydliště, které jsou chvíle klíčové, při kterých člověk je křehčí a může se ptát o souvislosti celého svého života.

A samozřejmě se musíme věnovat nemocným i starým, kteří se ptají po smyslu života, a hlavně po smyslu svého života.

Důležité není, aby lidé vedli božský život podle železné morálky, nýbrž aby otevřeli svůj život se svou silou i svou bídou Bohu. o to by mělo jít při pastoraci. Život člověka se však neomezuje na soukromí. Je také práce, veřejný život, kultura. A Evangelium platí také pro všechny oblasti, i když zůstávají zanedbány církví. Práce hraje přece čím dál důležitější roli v životě člověka. Zaměstnavatelé žádají čím dál větší angažovanost. A lidé se hodně ztotožňují se svou prací. Proto nelze zvěstovat Boží spasení lidem a nechat stranou tuto důležitou oblast jejich života. Pastorace by se měla tedy zaměřit i na tuto dimenzi člověka. A o tom by se mělo také mluvit při biblických hodinách i při bohoslužbách anebo, jak se to dělá na Západě, při psychologicko-duchovních seminářích.

Církev by také měla zasáhnout do veřejného života. Ale ne tím, že by se ztotožnila s určitou politickou stranou. Měla by spíš dotáhnout do hloubky problematiky, které jsou v sázce v projektech místních nebo státních. Také upozornit na pohledy na člověka, které jsou v pozadí různých politických programů. A takhle zesílit pocit odpovědnosti za druhé i za celý svět.

I do kultury může církev vstoupit, organizovat například diskusi o filmu nebo o divadelním představení. Může také organizovat své vlastní kulturní akce, ne aby lákala nové lidi, nýbrž aby prohloubila život různými směry.

To znamená, že církev by měla vědět, co se děje v její obci, aby mohla doprovázet lidi i v jejich ekonomickém, politickém i kulturním životě. Z toho vyplývá, že bychom měli pracovat i na struktuře církve. V českobratrské církvi evangelické je totiž základem církve sbor, který se dobře hodí k shromáždění lidí a k organizování vlastních akcí. Tato struktura se však málo hodí k spolupráci s jinými organizacemi, k pokusům a také ke kontaktům s okolním světem.

V mé švýcarské církvi proběhla loni hluboká reforma. Jádrem reformy byl vznik nových forem organizace práce vedle sboru. Tato reforma dovršila dlouholetou evoluci tím, že dala těmto novým formám stejnou váhu a hodnotu jako sborům.

Jednou touto formou je práce farářů v různých institucích (v gymnáziích, na univerzitě, v nemocnicích, v domovech důchodců, na ulici a ve vězení). Tito faráři dostávají ještě pomoc od několika laiků.

Tato struktura pomáhá farářům, aby přizpůsobili co nejlíp svou práci potřebám lidí v těchto institucích. Například, v domově důchodců jsou důležitější osobní pastorační rozhovory, při kterých člověk může dělat před Bohem bilanci svého života, než biblické hodiny. Příslušnost faráře k těmto institucím umožňuje úplně jiný přístup k lidem než přes bydliště, jak se to tradičně dělá ve sboru. Vždyť se tím zdůrazňuje důvod, proč lidé se nacházejí tam. Člověk mluví snadněji o své nemoci s farářem nemocnice než s farářem svého bydliště. Tento typ práce umožňuje tedy prohloubení zkušenosti, která je v tuto chvíli pro člověka rozhodující a která by asi byla příliš zlehčena růzností sborového života.

Moje církev zjistila však, že člověk může mít takovou rozhodující zkušenost i mimo nějakou instituci. A proto jsou také duchovní, kteří pracují v rámci určité problematiky. Jsou proto duchovní pro mládež, pro azylanty nebo pro nezaměstnané. Jsou také duchovní pro dialog s Třetím světem anebo pro vzdělávání dospělých, pro spiritualitu anebo pro určité sídliště. Když se vyskytne ve společnosti nějaká nová důležitá otázka, a pokud má k tomu nějaký duchovní předpoklad, vytvoří se nové pracovní místo (často na úkor sborů). Důležité je, aby církev přinesla něco nového, nový pohled na otázku. Dělat totéž jako jiné organizace, jenom s nálepkou "Církev", je zbytečné. Vždyť církev nemá prosadit sebe, nýbrž pomoci všem z hlediska své specificity, z hlediska Evangelia.

Například se církev ve Švýcarsku se už skoro nestará o hmotné zabezpečování. Na to jsou jiné organizace. Stará se o důstojnost člověka, která spočívá hlavně v pohledu, který člověk má na sebe, i v pohledu, který mají druzí na něho. O to hlavně jde v této práci, kde se nic nežádá od člověka, což je zásadní rozdíl se sborovým životem. Švýcarská církev si může dovolit takovou práci, protože je podporována státem. Ale musíme také vidět, že je také podporována státem, protože takovou práci dělá. Na to by se mělo také myslet, když se mluví o tom, jak financovat církev: stát může přispívat církvi, když vidí, že její práce prospívá společnosti. Vždyť se musíme vzdát přeludů o dokonalé samostatnosti církve. Tyto představy o čisté církvi nad špinavým světem vyplývají právě z odmítnutí vtělení Kristova do lidského těla. Náš přístup k světu musí být jiný. Což musí být vidět nejenom v našich kázáních, ale také v našem fungováni. Jinak řečeno: musíme brát svět nejenom jako objekt své modlitby a své péče, ale také jako partnera ve spolupráci. Například bychom se měli ptát obce, jaký pohled má na církev a co očekává od ní. To neznamená, že musíme pak přijmout všechno, co říká. Ale jen takhle budeme opravdu ve službách svých bližních.

Je také důležité, aby církev spolupracovala s organizacemi, které působí v obci. Máme se doplnit jedny druhé spíš než být zbytečně v konkurenci. Církev se může pak zapojit i do projektu, jehož není původcem. Takhle ukáže, že jí jde skutečně o službu a ne o moc.

Věříme v Boha, který bere tak vážně každého člověka, že dal svého Syna za něho. Církev by měla mít stejný postoj a zajímat se nejprve o své bližní, o jejich život a o jejich problémy. Vždyť církev má zvěstovat Boží království, v kterém je místo pro každého, a ne sama sebe.

Otevřít se i jiným náboženstvím?

Ve světě se však setkáváme také s názory nekřesťanskými i s jinými náboženstvími. V Evropě se vyskytují čím dál víc jiná náboženství kvůli přistěhovalcům (Islám), ale také kvůli zájmu o jiné přístupy k božskému (Hinduismus, Buddhismus).

Tato jiná náboženství nám kladou nové otázky. Vždyť jsme byli zvyklí na monopol: křesťanství bylo jediné náboženství v našich zemích, a ateismus se chápal v souvislosti s ním jako nejvlažnější zbožnost. Před jiným náboženstvím si proto klademe nové otázky ohledně své víry, svého přesvědčení: do jaké míry máme pravdu my a ne oni. Nebo tvrději: na které straně stojí Bůh, a na které ďábel. Myslím si, že najdeme východisko z napětí, které tím vzniká, když budeme brát vážně vtělení, když budeme chápat, že náboženství nejsou přímo mluvčí Boží, nýbrž lidské organizace, které hledají cestu k absolutnu, k Bohu, ale které na druhé straně nemohou obsáhnout Boha, jelikož jsou omezeny svou lidskostí.

Jinak řečeno: nemáme se dívat na rozdíly mezi náboženstvími podle schématu pravda/omyl, nýbrž z hlediska naší vzdálenosti od Boha, z hlediska naší omezenosti. Ano, k Bohu můžeme přistoupit jen pokorně, vždyť je větší než všechny představy, které si můžeme dělat o něm. Potom setkání s jinými náboženstvími nečiní velké problémy. Vždyť různost náboženství patří k lidskému životu.

Náboženství jsou tedy hlavně lidské jevy, což platí i pro křesťanství. Proto bychom měli přistoupit k těmto jiným náboženstvím hlavně přes konkrétní lidi a nikoli přes knihy. Vždyť náboženství není hlavně abstraktní ideologie, nýbrž část života konkrétních lidí. Nemáme tedy posuzovat jiná náboženství, jako bychom byli nad nimi, nýbrž setkat se s nimi.

Není těžké najít různé argumenty proti určitému náboženství, proti islámu například, neboť žádná ideologie ani žádná společnost není dokonalá. Ale setkání s muslimem dává lépe pochopit hodnotu jeho náboženství, vždyť vidíme také, v čem toto náboženství proměňuje život člověka k dobrému.

Studium religionistiky se setkává s čím dál větším zájmem v této zemi, ale i v celé Evropě. Ale mám určité pochyby o tamto přístupu, který se dívá zpovzdáli na život, jako by k němu nepatřil. Církev jako tělo Kristovo by se mělo dívat na ostatní náboženství jinak: nevidět hlavně abstraktní teorii, nýbrž lidi, kteří je praktikují. Nemáme se tedy setkávat s odborníky o islámu a poslouchat přednášky o tomto náboženství, nýbrž setkat se s muslimy a žít spolu s nimi. Dialog s jinými náboženstvími je pak hlavně zvláštní forma lásky k bližnímu, která by měla být pro křesťana důležitější než věrouka.

Důležité tedy je, aby se nežilo paralelně. Mohou být různá náboženství v jedné zemi, aniž by se setkala, aniž by věděla příliš o druhém. A to není dobré. Proto první fáze je vzájemné seznámení. To vypadá samozřejmě. Ale je to v skutečnosti dost těžké. Vždyť je potřeba, aby se toto seznámení odebralo v určitém místě a určitým způsobem.

Ve Švýcarsku je pokus dělat něco takového ve škole. Samozřejmě, program je také nabitý a proto se počítá jenom s jednou nebo dvěma hodinami měsíčně. Vydává se kalendář, kde jsou oznámeny všechny svátky deseti různých náboženství. Ten kalendář má také téma (například svaté texty, pouť nebo zákon) a každý měsíc je pohled na jednu tradici z tohoto hlediska. Pak jsou v malém sešitu různé návrhy, jak organizovat hodinu kolem tohoto pohledu. Je třeba říct, že kalendář je připraven se zástupci různých náboženství, a že se přitom využívá toho, že jen málo tříd je jednotné z hlediska národnosti anebo náboženství. Nemluví se tedy o jednom náboženství jako celku, ale o pohledu různých náboženství na jednu věc. Tím se ukazuje, že jsou ve všech náboženstvích antropologické konstanty, které platí i pro žáky, ale které se projevují různě v konkrétních tradicích. Přistupuje se tedy k různým náboženstvím nikoli z hlediska systému, nýbrž z hlediska jedné praxe. Žáci znají asi málo toto náboženství, ale chápou lépe to, co prožívají věřící.

Dalším krokem je pak dialog. Předpoklad je, aby partneři se vzdali úsilí získat druhého pro své náboženství. Musíme uznat i tento projev lidské povahy a být si vědomí, že dialogem s menšími náboženstvími poskytujeme také prostor, kde mohou dělat misii.

Naše církev vlastní v Lausanne dům, který slouží dialogu náboženství a který vede farář. Říká, že to je jeden z jeho největších problémů. Proto bychom to neměli podcenit kvůli idealismu. Na druhé straně bychom se neměli kvůli tomu bát dialogu. Vždyť dialogem můžeme prohloubit svůj vztah k druhým, k sobě i k Bohu. Konfrontace s rozdíly mezi náboženstvími nás vede k novému pohledu na svou tradici. Islám vidí například Boha jako Pána a jako jediného, což může vyvolat u křesťana otázku o smyslu Božího otcovství a trojjedinosti ve své tradici.

Dalším krokem je dialog o společných dějinách, dialog tedy přímo v srdci lidské tělesnosti. Tento krok je však možný jen tam, kde se hodně prohloubila otázka vztahu k Bohu i k pravdě novým tím, že se znovu objevila pokora.

Vyvrcholení dialogu mezi náboženstvími se děje tedy před Bohem. To je společná modlitba, jejíž místo je na konci společné cesty, aby byla skutečně prostá veškeré iluze. Vždyť nesmíme utíkat ze země k nebesům. Nesmíme využít modlitby, abychom se nemuseli dívat na neslučitelné rozdíly, které jsou mezi námi, což může být pokušení krásných duší, které by se rády zbavily neprůhlednosti lidského života.

Před Bohem můžeme být spolu až v tu chvíli, kdy jsme vyrovnaní s propastí, která nás odděluje, kdy je nám jasné, že nelze vymyslet kompromis, který by vyhověl oběma stranám, a kdy je také jasné, že ani jeden ani druhý nevlastní čistou pravdu. Můžeme se pak odevzdat Bohu s nadějí, že v tajemství modlitby se setkáváme přece všichni se stejným absolutnem, které přesahuje všechny naše představy.

Modlitba tedy není řešení pro dialog mezi náboženstvími. To je naopak vyznání, že řešení této otázky patří jen Bohu. A že se musíme dosud vyrovnat se svými rozdíly a žít spolu přes napětí, které z toho vzniká, a které je v něčem nutné. Protože člověk potřebuje organizovaná náboženství, aby mu pomohla na cestě k Bohu. Tato modlitba se hodně podobá mystickým tendencím v různých náboženstvích, například súfismu v islámu anebo zenu v buddhismu, které spočívají hlavně v otevření se Bohu, který je nad našimi představami. Zajímavé je také, že tyto proudy věnují velkou pozornost skutečnosti, světu, jelikož se zbavili abstraktních systémů. Jedním dobrým důsledkem dialogu mezi náboženstvími je právě, že posune velké tradice právě směrem k mystice. Důležitá pak už není věrouka, která se vidí jako příliš vzdálenou od skutečnosti, ale spiritualita, která jako jediná nechává místo pro Boha takového, jaký je, a ne jaký bychom chtěli, aby byl. Tím se však také přibližujeme k skutečnosti, k světu, na který se díváme bez předsudků ideologií.

Právě tento posun láká různé lidi, kteří se vzdálili od církve a od organizovaných náboženství. Zajímají se o dialog mezi náboženstvími nikoli, aby dělali guláš ze všech tradic, ale protože tento dialog vede přímo k podstatnému, k Bohu přes lidskou konkrétnost různých tradic, ale bez nafoukanosti ideologických systémů. Dialog je pra ně osvěžující, protože náboženství se přitom vzdávají svého nároku na právo nad Bohem, aby se vydali skromněji za pomůcku na cestě k němu.

Podobný pohled na náboženství měl i Kristus, který praktikoval jako lid, i když také řekl, že "sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu". Kázal totiž, že Bůh nechce spoutat člověka, ale osvobodit ho, aby byl plně člověkem.

Proto bychom neměli nikdy ztratit z dohledu tuto plnost. Nikdy bychom neměli zapomenout, že království nebeské má své kořeny v našem lidském bytí.

Závěr

Svět, v kterém žijeme, je velice neprůhledný, nejasný. Úkol církve nespočívá v tom, aby všechno jasně třídila: dobré - špatné. Vždyť jediným soudcem je Bůh. Její úkol je, aby prohloubila tento svět, aby jej otevřela Bohu, aby ukázala jeho duchovní dimenzi.

Nemáme tedy pohrdat svou tělesností ani svou citlivostí. Nemáme pohrdat svou výdělečnou činností ani obecními úřady. Máme naopak odhalit roli, kterou mají hrát v Božím království. Potom si možná dokonce uvědomíme, že náboženství nejsou tu, aby dala lidem i Bohu jasnou podobu, nýbrž aby pomohla lidem ve vztahu k Bohu, k absolutnu, které je nad všemi lidmi.

Jean-Nicolas Fell